Enter Shikari – The Spark RECENZE

The Spark, další velmi očekávaná deska, která může změnit pohled na Enter Shikari. Změnila, nebo snad změní? V pořadí již oficiálně pátá studiová deska chlapců, respektive už pánů z Anglie. Lidé a fanoušci očekávali leccos, co ale ve skutečnosti The Spark přináší? Husté metalové riffy rozhodně nečekejte, za to se můžete těšit na nevídaný progres poměrně známé kapely, která se nebojí jít s kůži na trh.

Již po prvním poslechu vám bude jasné, co The Spark zamýšlí a jak má na první „pohled“ znít. Docela nadpozemsky, dá se říci. The Spark je novou érou Enter Shikari, dost možná neočekávanou a popovou. Před jistou dobou se logicky Rou nechal slyšet, že se nebojí dělat popové songy, aby svým poselstvím zasáhl ještě větší masu lidí. Taky víme, že má rád The Dillinger Escape Plan, ale na drouhou stranu taky holduje elektronice nebo drum and bass.

Říká se, že život hudebníka/umělce není vždy příliš radostný, a tak tedy zjišťujeme, že i Rou trpí/trpěl depresemi a úzkostnými stavy. The Spark odráží zejména tohle, klasickou politickou a environmentální stránku už tolik ne.

Začátek desky otevírá The Spark a název je více než jasný. Jiskra, která symbolizuje nejen nové začátky. Na tento ani ne minutový kousek navazuje The Sights, ve kterém Rou přibližuje právě své nadšení z nových začátků. Vhodně zvolený song na začátek alba, kdy Rou vyzývá jména jako Cicero nebo Cousteau. Na třetím místě je skladba Live Outside, všem známá, neboť byla vypuštěna v době oznámení The Spark, popisuje úzkostné stavy. Take My Country Back elektro riffy vzdáleně připomíná Paddington Frisk a textově rovněž zabředává do politických vod, Rou se inspiroval i Brexitem.

„I feel like we’re living on the edge…“

Při prvním poslechu jsem se zastavila právě tady, neboť melodičnost tohoto songu byla o něco dravější než u předchozích. Airfield je o něco klidnějším kouskem a Entři zde potvrzují svou sílu v gradaci skladby, která je plná zášti, nicméně s nadějným koncem. Rou tvrdí, že vším, čím si projdete, vás nakonec činí silnějšími, což je pravda protkaná staletími. Možná to bude trochu klišé, ale takové skladby má na kontě nespočet umělců.

„When the wind’s against you, remember this insight, that’s the optimal condition for birds to take flight“

Rabble Rouser je skladbou k promo videu, které jsme také mohli vidět před samotným vydáním. Na první poslech se pozdával jako odrhovačka, ale s narůstajícím počtem poslechů jsem zjistila, že je plný energie, přestože množství opakovaných frází je větší než u jiných songů z The Spark. A Rou sám tvrdí, že je to song, který je nespoutaný a živý, přesně jako na jejich koncertech.

„I torture rock stars with pliers“

Také kritizuje hudební scénu, že je příliš jednotvárná a plná sra*ek. Předpoklad je takový, že není příliš k zamyšlení, ale spíš o emocích samotných. Shrinrin-Yoku je ze začátku klidnější kousek a Rou zde má mluvené slovo. Shrinrin-Yoku opěvuje přírodu a hudebně se trochu liší, což není vůbec na škodu. Na konci čekejte opět gradaci, která je také velmi povedená. Jednou ze základních myšlenek je, že by lidé měli více chodit do přírody, aby se cítili lépe. Shrinrin-Yoku v předkladu znamená terapie lesem, což mluví víceméně za vše.

We are the dust on the stained glass windows, trying to comprehend the cathedral

thesprk

Další peckou pro rádia může být Undercover Agents, který je nesmírně melodický. Pojednává o tom, jak jsou všichni vyumělkovaní a nejlepší, a ve skutečnosti je pravda úplně někde jinde. Rovněžnaráží na používání filtrů na Instagramu, kdy jsou určití uživatelé vystavování neustálému tlaku ze strany ostatních, proto se snaží vymyslet něco lepšího.

„Tonight I’m howling with the wolves, yeah I’m howling can you hear us now“

Potom přichází na řadu The Revolt of the Atoms, jež je v podstatě sci-fi story s riffem, který Entři vymysleli před více než deseti lety, ale vždy jim přišel moc retro, takže jej zapracovali až teď. Rou se nechal volně ovlivnit Franzem Kafkou, takže i české kořeny mají zásluhu na vzniku alba. The Revolt of the Atoms skvěle koresponduje s konceptem The Spark.

„Helium spoke first, it cooled tempers and lifted spirits…“

Závěr alba patří An Ode to Lost Jigsaw Pieces. Z ženského pohledu musím říct, že některé pasáže jsou opravdu dech beroucí a dojemné, takže se slzou v oku přiznávám, že An Ode to Lost Jigsaw Pieces je ještě srdceryvnější než Adieu, Stalemate, Constellations a všechny jejich balady. Rozchod s dlouholetou přítelkyní ho nejspíš velmi sebral.

„Oh how I miss your Prosecco-glazed lips…“

Všichni to známe, ale pokaždé to bolí stejně. Píseň je mířena na všechny odchody, nejen těch drahých poloviček. Rou totiž přišel o prarodiče, se kterými měl dobré vztahy. Všechno to šlo ruku v ruce, Rou zkolaboval a se ocitl v nemocnici. Díky těmto zkušenostem posunul politické i environmentální problémy trochu do pozadí a při psaní textů se snažil být stále upřímný. Co dodat? Absolutně neuvěřitelný závěr alba je jen doplněn o outro The Embers, které udržuje husí kůži na vašem těle ještě dlouho po doznění posledních taktů.

The Spark je jednoznačně velkou niterní záležitostí a zakončení desky je nejemotivnější, jaké kdy měli. Myslím, že všichni odvedli vynikající práci, a i přesto, že je muzika odlišná, Entři si zachovávají své jméno, neboť na jejich typické znaky nezapomněli. The Spark je znakem minimalismu, odráží myšlenkové pochody a názory. Inspirován nejen sedmdesátkovými a osmdesátkovými legendami. Proto se určitě můžeme těšit, s čím přijdou příště.