Canterbury – DARK DAYS recenze

Místo Scotta Chris, to je pro mě snad ta nejzásadnější změna. Ale znáte to, bicáka jde přece vyměnit lehce, no problem…„Jo takže oni mají jiného bicmena, jo? To tak moc nevadí, takty sedí furt stejně, že?“ Kapela pořád prodělávala nějaké změny, na úplném začátku jich bylo pět, teď je jich o jednoho míň a s jiným bubeníkem, přesto si zachovávají status sladkých britských klučinů s ještě sladší muzikou. Dark Days není deskou až tak progresivní, spíš navazuje na dosavadní tvorbu a jen menší progres zaznamenávám v propracovanosti melodií a gradací.

darkdaysvole

První songem alba je Expensive Imitation, hezká vypalovačka, dokonce mi připomíná Peace & Quiet, úderné bicí jako by dávaly znát změnu. Nemohli začít líp „…take me to the wolves, take me to the lions“. Pokračuje tak i Keep It Moving a překvapuje mě, že Luke i Mike mají docela velký hlasový rozsah (což je samozřejmě jen dobře, žejo), srdceryvná balada je až na třetím místě, All My Life s rockovým nádechem stvořen přesně pro hitparády, ale je škoda, že i v Británií se docela opomíjejí. Satellite! První kousek, který pustili do světa ještě před samotným vydáním. A v rámci vydání si ho kluci střihli i akusticky. „You’re alone in the world tonight“ bude jistě všem fanynkám trhat srdce. Satellite tedy potvrzuje nadupanost první poloviny desky, jen necelé tři minuty jsou trochu málo.

A pozor, nastává zlatý hřeb Hold Your Own, chlápci velice překvapili! Na první poslech mi připomněli The Black Keys, názorná ukázka toho, jak se z ošklivého káčátka dokáže vyklubat pěkné kvítko. Přechod z piana do forte na jedničku! Tím se jen potvrzují slova kdysi na začátku, kdy jsem tvrdila, že tahle partička je neskutečně muzikální, no a hezké tvářičky k tomu, vynikající na (zatím neuskutečněný) marketingový tah. Trojici hitovek uzavírá Think It Over, nezakládá si až tak moc na gradaci, jako spíš na trefném refrénu, kterému na zapamatování stačí chvilka.

 „We live our lives by the trail, we will survive I can feel, these wounds inside they will heal…“ Nejpomalejší skladba zvolená na druhou půlku alba naznačuje, že bude taky o něco klidnější, By The Trail už má znatelnější gradaci, ale pořád to není na takové úrovni, kterou bych si představovala. Posledním temperamentnějším songem je Elephant. Opět hitovka jako svět, přesto nevyčnívá tak jako Hold Your Own, ale jo, takhle si představuju klasické Canterbury, hlavně nenásilně. Run From a Gun dokresluje celou atmosféru desky a vyvolává ve mě tak trochu nostalgické vzpomínky…“You wouldn’t run from a gun if it was staring down your face…“ Předposlední Out From The Cold, hezky navazuje na předchozí skladbu a umocňuje tak spíše melancholický závěr. Finiš otvírá přízračně Going Nowhere, jakoby si kluci říkali, že nechtějí tak moc křičet a zjemňují baladou podobnou She’s a Flame. Prostý text je skvěle zvolený a kytarové sólo ve mě zanechává dojem, že nakonec to tak zlé nebude. I bez Scotta.

 

Celkově jsem překvapena hlasovým rozsahem jak Mika, tak i Luka, to je jen dobře. Taky si musím přiznat, že jsem od nich nečekala nic světoborného, od začátku hrají téměř stejnou muziku, posouvají se dál jen kousek, a to v rámci stejného žánru. Na druhou stranu pak nemůžou sklidit tolik záporné kritiky, že se jim to nepovedlo. Stejně tak jako většina kapel nebyli láska na první poslech, ale postupem času. Ačkoliv mám k albu menší výtky, Canterbury tvoří hudbu s onou pomyslnou třešničkou, která mnohým kapelám chybí. Dneska za 7.